From a B in Physics to Lecturing at Harvard. Miroslav Rapčák Recounts His Path to the Global Science Stage
Aug 18, 2025
Miroslav Rapčák, teoretický fyzik, který působil v Perimeter Institute, na Berkeley i v CERNu, právě oslavil dva roky v Qminers. I za tu krátkou dobu to svým zápalem dotáhnul na vedoucího jednoho z analytických týmů. Než se ponořil do světa finančních trhů, vystoupal téměř na každý myslitelný stupeň akademické kariéry. Jak se mladý vědec dostane až k tomu, že přednáší na Harvardu? Jaký trapas zažil před Edwardem Wittenem, superstar teoretické fyziky? A co by doporučil studentům, kteří mají stejně velké vědecké ambice jako kdysi on sám?
Ptá se Anna Urbanová
Začněme od začátku. Kdy jsi přišel na to, že fyzika bude tvoje cesta?
Popravdě? Chvíli to trvalo. Ještě v šesté třídě jsem měl z fyziky dvojku a nijak zvlášť mě nebavila. Ale pak k nám v sedmé přišla na záskok skvělá učitelka, která se nám opravdu věnovala. Mě si vytipovala a přesvědčila mě, abych zkusil soutěž. Ze školního kola fyzikální olympiády jsem postoupil do okresního, a nakonec jsem ho i vyhrál. Překvapilo to všechny, včetně mě.
Na střední škole jsem se začal účastnit SOČ. Líbilo se mi, že je to jiný koncept soutěže, a měl jsem štěstí, že jsme se s kamarádem dostali k zajímavému projektu. Náš fyzikář nás tehdy propojil s týmem z Ostravské univerzity a my jsme jim v rámci SOČ pomáhali s částí výzkumu, který se týkal atomárních simulací. Vyhráli jsme celostátní kolo a postoupili do globální soutěže European Union Contest for Young Scientists, která se tehdy konala v Lisabonu. A tu jsme vyhráli taky.
Jaká je na takové soutěžní úrovni konkurence?
Na soutěži byly týmy z celého světa a z různých oborů. Každý měl svůj vlastní stánek, celkem nás tam bylo asi 100. Naším tématem byly počítačové simulace atomárních a molekulárních klastrů. Z literatury jsme převzali různé potenciály modelující meziatomární interakce a napsali jsme (tehdy ještě ve Fortranu :-)) program založený na Monte Carlo simulaci, který nám umožňoval studium takovýchto shluků. Sledovali jsme pak jejich chování v závislosti na počtu částic a externích parametrech, jako je teplota a tlak.
Hlavní cenou pro vítěze bylo pozvání na předávání Nobelovy ceny – a to už bylo opravdu velké. Skvělé bylo i to, že jsme se díky tomu dostali na všechny doprovodné akce. Měli jsme přístup na přednášky, oficiální bankety, mluvili jsme s několika nositeli Nobelovy ceny. Byly to jedny z nejkrásnějších týdnů, jaké jsem kdy zažil.
To jsi za sebou ještě neměl ani maturitu, že? Předpokládám, že už jsi ale věděl, že fyzice se chceš věnovat dál…
Když jsem odmaturoval, už jsem věděl, že jsem se dostal na Matfyz. Říkal jsem si, že to tam okouknu a najdu si nějakého vedoucího, abych mohl od prvního dne zase na něčem konkrétním dělat. Přišlo mi, že "jenom se učit" je vlastně škoda.
V té době jsem už měl v merku teorii strun. Věděl jsem, že se dva nebo tři roky předtím do Prahy z Princetonu vrátil Martin Schnabl, hvězdný teoretický fyzik, který měl zkušenosti i z MIT i CERNu a právě teorii strun se věnoval. Tak jsem mu napsal e-mail, že jdu po maturitě do Prahy, a že bych se s ním rád potkal a případně s ním i pracoval.
To asi chtělo pořádný kus sebevědomí…
To snad ani ne, já jsem prostě odjakživa takový proaktivní. Upřímně si myslím, že je to nejlepší přístup, který si člověk může pro život osvojit. Když už nic jiného, tak i když to nevyjde, jsi pak schopen většinou zanalyzovat, proč, a to samotné tě posune. To nejhorší je se nezeptat, nic neudělat, nesnažit se jít za tím svým snem, neudělat další krok.
A co tobě, klukovi s čerstvou maturitou, hvězdný fyzik odpověděl?
Napsal mi dlouhý email, že vlastně ano, ale že si myslí, že je to extrémně komplikované. A ať se teď soustředím na základy. Doporučil mi seznam přednášek, což mě třeba tehdy přivedlo k tomu, abych se vedle fyziky víc věnoval i matematice. Na konci napsal, že pokud bych se při studiu i tak nudil, ať přijdu. Tak jsem se za ním po půl roce zastavil a na začátku druháku u něj začal pracovat na projektu. Byl jsem teprve jeho druhý student.
Martin se věnoval řešení pohybových rovnic ve strunové teorii pole. Každé řešení odpovídá nějakému vakuu v teorii strun. Můj středoškolský projekt byl zase z oblasti statistické fyziky. Martin mi tedy vymyslel projekt na pěknou aplikaci strunové teorie pole ve statistické fyzice, kde jsem numerickým řešením pohybových rovnic hledal konformně-invariantní okrajové podmínky v Isingově modelu, asi nejznámějším systému statistické fyziky. S touhle prací jsem pak vyhrál cenu za nejlepší bakalářku na Matfyzu.
To jsme ale pořád ještě v Čechách. Přitom jen o pár let později už jsi přednášel na Harvardu. Kdy a v čem došlo k tomu skoku?
Martin na mě od začátku tlačil, ať vyjedu studovat do zahraničí, ale mně se moc nechtělo. Bylo to drahé, těžké se tam dostat a bakalář na Matfyzu je kvalitou srovnatelný s těmi top školami. Navíc jako rodilý Orlovák z černého Ostravska jsem byl z Prahy úplně unešený a vůbec jsem si nepřipouštěl, že může být něco lepšího...
Po bakaláři jsem ale objevil intenzivní magisterský program v Kanadě, Perimeter Scholar International: 10 měsíců tvrdé práce, každé tři týdny nové předměty, denně přednášky, cvičení, úkoly. Berou 30 lidí z dvou set přihlášených a všem hradí letenky, ubytování i jídlo. Program běží dodnes a rád ho doporučuji - je to sice náročná, ale efektivní cesta, jak se z českých poměrů dostat do špičkové vědy v USA. Svojí diplomkou jsem nakonec přesvědčil svého vedoucího Davide Gaiotto, který je označován za nejlepšího teoretického fyzika své generace, ať si mě tam nechá na doktorát.
Přijde mi, že celá tvoje kariéra je jen přehlídka úspěchů. Neříkej mi, že se ti taky někdy něco nepovedlo…
Každý občas selže. Já si budu napořád pamatovat, jak jsem se na jedné konferenci potkal s Edwardem Wittenem, nositelem Fieldsovy medaile a opravdovou vědeckou superstar. Tehdy jsem zrovna pracoval na tématu, které bylo blízké tomu, čemu se věnoval on, a tak jsem za ním šel. Byl jsem v prvním ročníku doktorátu. Jenže jsem byl tak nervózní, že jsem nebyl schopný pořádně odpovídat. Po chvíli řekl: “Miroslav, I've already tried to explain it three times but it seems that you still don't get it,” a bez dalšího odešel. A přitom – já jsem mu rozuměl! Jen jsem nedokázal reagovat. Na tom projektu jsem tehdy pracoval jen asi tři měsíce a ještě jsem to neměl dostatečně promyšlené. Pak se ke mně ale ještě vrátil a řekl: “OK, I'm going to try one more time, and slowly.”
A to už ses chytil?
Vůbec. Pořád jsem se nezmohl na pořádnou reakci, a on pak odešel, aniž by cokoliv řekl, a nechal mě tam úplně zničeného. Říkal jsem si v duchu, že musím pracovat ještě s dvojnásobným nasazením, a ještě dva tři měsíce jsem se cítil fakt hrozně. Ale ta historka má dobrý konec! Na konci doktorátu jsem přednášel na Princetonu a on tam přišel, sedl si tam, poslouchal a po přednášce za mnou přišel a říkal mi: "Miroslav, very nice talk." To bylo obrovské zadostiučinění.
Často zmiňuješ neodmyslitelnou úlohu svých mentorů a vedoucích. Stalo se ti někdy, že jsi takovou klíčovou postavou pro někoho byl ty?
Když jsem ještě byl v Kanadě, vedl jsem jednu magisterskou práci. Pracovala na ní jedna hodně šikovná studentka z Polska. Když potom tu diplomku odevzdávala, přišel za mnou Davide, který byl její formální vedoucí, a ptal se, jestli to fakt sama napsala, že je to hodně dobré. Povedla se jí i obhajoba a rovnou dostala nabídku zůstat tam na doktorát. A teďka dostala první rok jako post-doc na Harvardu. Z toho mám velkou radost.
Jaký byl tvůj největší vědecký úspěch?
Během studia v Kanadě se mi povedl jeden hodně pěkný objev v teorii strun a publikoval jsem ho v článku, který má dnes skoro 200 citací. Objevili jsme, že dvouparametrická třída jistých W-algeber, které hrají významnou roli ve fyzice i matematice, je ve skutečnosti podtřídou čtyřparametrické třídy, kterou jsme nazvali Y-algebry. Dvouparametrická třída W-algebra splňuje poměrně známou Feigin-Frenkel dualitu, a my jsme zjistili, že čtyřparametrická třída vykazuje jakousi trialitu, která tuto dualitu přirozeně zobecňuje. Skoro 30 let to studovala spousta matematiků, fyziků, a nikdo si nevšiml, že existuje jisté přímé zobecnění. A právě tento článek mi pomohl dostat se do vyšších kruhů, a začal jsem dávat přednášky na California Institute of Technology a Harvardu a Oxfordu a Berkeley. Tam jsem zaujal svoji budoucí vedoucí, která mi potom poslala nabídku jít tam na post-doc. Na Berkeley se nám podařilo napsat další pěkný článek, zase z trochu jiného soudku. Moje vedoucí, inspirována určitými konstrukcemi ve strunové teorii, přišla s nápadem na nové invarianty v teorii uzlů — poměrně aktivní oblasti topologie. Otázkou bylo, jestli se vůbec dá něco netriviálního spočítat, protože předchozí Wittenovy pokusy tímto směrem úspěšné nebyly. Sedl jsem si k počítači, vymyslel algoritmus, jak na to, a ověřil, že celá řada netriviálních příkladů je skutečně spočitatelná. A článek byl na světě.
Dostal ses hodně daleko, ale zároveň jsi někdy v té době začal uvažovat, že bys akademii opustil. Proč?
Cítil jsem, že ztrácím motivaci. Uvědomil jsem si, že řada věcí, na kterých pracuju, už mě tolik nezajímá, jsou příliš obskurní. Zároveň jsem si spočítal, že abych mohl v akademii zůstat, musel bych se začít hlásit o permanentní profesorské pozice, a to se pojí s velkými oběťmi. Pokud chceš být na dobrých místech, tak se musíš hlásit všude po celém světě a doufáš, že dostaneš třeba jednu nebo dvě nabídky, a ztrácíš kontrolu nad tím, kde budeš pracovat a žít. Měl jsem v té době už malou dcerku a najednou jsem měl jiné priority. Nastoupil jsem pak do CERNu, ale už tehdy jsem věděl, že se chci posouvat dál. Zaujaly mě finance a asi půl roku jsem se systematicky připravoval, abych byl ready na první interview. A věděl jsem, že budu hledat v Čechách.
Měl jsi tehdy představu, kdo se automatizovanému tradingu u nás věnuje?
Měl jsem solidní představu díky spolužákovi z Kanady, který pracuje v RSJ. Věděl jsem od něj, že ve quant firmách je dobrá práce za super peníze, že tam pracuje na čem chce a dělá zajímavé věci. Lákalo mě to. Věděl jsem, že kromě RSJ tu působí ještě Second Foundation, že je tady nějaké Equilibre - v té době mnohem menší než teď - a Qminers. Tak jsem to obeslal, a ozvali se všichni.
Naplánoval jsem si, že on-site interview chci dělat u svých favoritů, RSJ a Qminers. Udělal jsem si tedy dvoudenní výlet ze Švýcarska, nejdřív do RSJ, kde mi po pětihodinovém interview řekli, že mě chtějí. Zbývali Qminers, kam už jsem šel úplně vyrelaxovaný. Tam jsem dostal druhou nabídku.
Proč to u tebe nakonec vyhráli Qminers?
Přišlo mi, že v Qminers jsou lidi ambicióznější. Líbila se mi struktura týmů. I samotný nástup se zdál promyšlenější – měl jsem pocit, že tu dostanu opravdu dobrý onboarding a nebudu se v tom ze začátku topit sám. Ocenil jsem taky větší transparentnost ohledně odměňování, to taky určitě hrálo roli.
Rozhodnutí nastoupit do Qminers nakonec postrčil sám Petr Zahradník, majitel a CEO, který se nějak dozvěděl, že se mám po těch dvou intenzivních dnech interviews hned vracet do Švýcarska. A napsal mi: "Dáme ještě pivo?" Sešli jsme se a po pár dnech jsem nabídku z Qminers přijal. A začal balit kufry pro návrat do Čech.
Moment! Teď musíš prozradit, co ti Petr tak zásadního řekl.
Dozvěděl jsem se hodně o Qminers i o Petrovi samotném. Třeba to, že je synem Miloše Zahradníka, známého profesora z Matfyzu, ke kterému jsem také chodil deset let zpátky na seminář a zanechalo to ve mně silnou stopu. Ale hlavně jsme si povídali jen tak o životě. Nevím, jestli bych to nazval “zásadní” - ale rozhodlo to.
Miroslav Rapčák, a theoretical physicist who studied and lectured at the Perimeter Institute, Berkeley, and CERN, recently celebrated two years at Qminers. In that time, his drive and curiosity helped him become the lead of one of the company’s analytics teams. Before turning to the world of financial markets, he reached nearly every milestone in academic science. So how does a young physicist end up lecturing at Harvard? What embarrassing moment did he have in front of theoretical physics legend Edward Witten? And what advice would he give students with the kind of ambition he once had himself? Interview by Anna Urbanová Let’s start at the beginning. When did you realize that physics was your path? Honestly? It took a while. In sixth grade, I was getting B’s in physics and didn’t really care for it. But then, in seventh grade, we had a substitute teacher who was fantastic. She really paid attention to us. She singled me out and encouraged me to enter a physics competition. I ended up winning the school round of the Physics Olympiad, and then the district round as well. It surprised everyone, including me. In high school, I started taking part in SOČ (Czech science fair). I liked that it was a different kind of competition. I got lucky – my friend and I were introduced to a research group at the University of Ostrava by our physics teacher, and we got to join a project focused on atomic simulations. We helped with one part of their research and eventually won the national round of SOČ. That led us to the international European Union Contest for Young Scientists, which was held in Lisbon that year – and we won that too.
What’s the competition like at that level? There were teams from all over the world and from across scientific disciplines. About a hundred projects, each with its own booth. Our topic was computational simulations of atomic and molecular clusters. We studied different interaction potentials from the literature and wrote a program – still in Fortran back then – based on Monte Carlo simulations. It allowed us to explore the behavior of clusters depending on the number of particles and external parameters like temperature and pressure. The top prize was an invitation to the Nobel Prize ceremony, which was huge. Even more exciting was that we had access to the full event – lectures, banquets, everything. We got to talk to actual Nobel laureates. It was one of the most unforgettable weeks of my life.
You hadn’t even finished high school at that point, right? But I assume you already knew you wanted to stick with physics. By the time I graduated, I had already been accepted to Charles University’s Faculty of Mathematics and Physics. I knew I didn’t want to just sit in lectures – I wanted to start working on something concrete from day one. It felt like a waste to just passively study. At that point, I was already interested in string theory. I knew that a few years earlier, Martin Schnabl – a prominent theoretical physicist with experience from MIT and CERN – had returned to Prague from Princeton. And since he was working in string theory, I emailed him. I told him I’d be moving to Prague after graduation and asked if I could meet him, maybe even work with him.
That must’ve taken a fair amount of confidence. I wouldn’t say so. I’ve just always been a proactive type. And honestly, I think that’s one of the best life strategies you can adopt. Even if something doesn’t work out, you’ll often learn why, and that alone helps you move forward. The worst thing is not to ask, not to try, not to take the next step toward your dream. And what did this star physicist say to a high school graduate? He wrote back a long email. He said yes – kind of. But he also said it was an extremely complex topic and that I should focus on the fundamentals first. He sent me a list of courses to take, which led me to dig deeper into math alongside physics. At the end of the message, he wrote something like: “If you master this and still find yourself bored, come see me.” So six months later, I did. At the start of my second year, I joined one of his projects. I was only his second student.
String theory – that must’ve been intense. It really was. Martin was working on solving the equations of motion in string field theory, where each solution corresponds to a possible vacuum in the theory. My high school project had been in statistical physics, so he came up with a new project that bridged the two areas. It was a nice application of string field theory within statistical physics. The task was to find conformally invariant boundary conditions in the Ising model – probably the most well-known system in statistical physics – by numerically solving the equations of motion. I worked on it throughout my undergrad and ended up winning the award for the best bachelor’s thesis at Matfyz. But that was all still in the Czech Republic. Just a few years later, you were already lecturing at Harvard. What triggered that leap? Martin had been pushing me to go study abroad from the very beginning, but I wasn’t that keen. Studying in the US is expensive, hard to get into, and honestly, a bachelor’s from Matfyz is comparable in quality to the best schools. Besides, as a born-and-raised kid from Orlová, growing up in the industrial part of Ostrava, I was totally amazed just by Prague – it didn’t even occur to me that there could be something better… But after finishing my bachelor’s, I discovered an intensive master's program in Canada, Perimeter Scholar International: ten months of non-stop work, switching subjects every three weeks, daily lectures, assignments, problem sets. They take 30 people out of 200 applicants, and they cover flights, housing, food – everything. The program still runs today, and I always recommend it. It's demanding, but a very effective way to transition from Czech academia into top-level science in the US. I ended up convincing my advisor Davide Gaiotto – who is often called the leading theoretical physicist of his generation – to keep me on as a PhD student. Your whole academic path sounds like one success after another. Surely something must’ve gone wrong along the way? Of course. Everyone fails sometimes. One moment I’ll never forget was when I met Edward Witten at a conference. He’s a Fields Medalist and a true superstar of theoretical physics. I was in my first year of the PhD and working on a topic related to his own research, so I went up to him. But I was so nervous I couldn’t even answer his questions. After a moment, he said: “Miroslav, I've already tried to explain it three times but it seems that you still don't get it,” and walked away. The thing is – I did understand him. I just didn’t know how to respond. I had only been working on the project for about three months, and I didn’t have it fully thought through. A little later he came back and said: “OK, I'm going to try one more time, and slowly.” And did you recover? Not at all. I still couldn’t get a word out. He left again without saying anything, and I just stood there completely crushed. I told myself I had to work twice as hard. I spent the next two or three months feeling really awful. But the story has a happy ending. Toward the end of my PhD, I gave a talk at Princeton. Witten came, sat in the audience, listened, and then he came up to me and said: “Miroslav, very nice talk.” That was a huge moment of validation. You’ve mentioned the role of mentors throughout your path. Have you ever been that kind of figure for someone else? Yes – back when I was still in Canada, I supervised a master’s student from Poland. She was incredibly talented. When she submitted her thesis, Davide – her official advisor – actually came to me and asked: “Did she really write this on her own?” Because it was that good. She defended it successfully and was immediately offered a spot in the PhD program. And now she’s doing a postdoc at Harvard. I’m really proud of her.
What would you consider your biggest scientific achievement? During my time in Canada, I made a discovery in string theory that later became a well-cited paper – it has nearly 200 citations today. We found that a two-parameter class of certain W-algebras, which are important in both physics and mathematics, is actually a subclass of a broader four-parameter family that we named Y-algebras. The two-parameter W-algebras satisfy a well-known duality called the Feigin–Frenkel duality. We showed that the four-parameter family exhibits a kind of triality that naturally generalizes it. Dozens of mathematicians and physicists had studied these structures for nearly 30 years, and no one had noticed this direct generalization. That paper helped me break into higher circles. I started giving talks at Caltech, Harvard, Oxford, and Berkeley. At one of those talks, I caught the attention of an advisor who later invited me to join her group. At Berkeley, we managed to write a nice paper that came from a completely different angle. Inspired by certain constructions in string theory, my advisor came up with an idea for new invariants in knot theory – a fairly active field in topology. The question was whether it was possible to compute anything nontrivial at all, since Witten’s earlier attempts in that direction hadn’t been successful. I sat down at the computer, came up with an algorithm, and showed that a range of nontrivial examples were in fact computable. You’d come so far – yet around that time, you started considering leaving academia. Why? I was losing motivation. A lot of what I was working on no longer excited me. It felt too obscure. I also realized that staying in academia would mean applying for tenure-track positions, which comes with big trade-offs. If you want a good job, you have to apply all over the world, hoping for one or two offers. You lose control over where you live and work. At that point, I already had a young daughter, and my priorities had shifted. I took a position at CERN, but I already knew I wanted to move on. I got interested in finance and spent about six months preparing for interviews. I also knew I wanted to return to the Czech Republic. Did you have an idea who was doing algorithmic trading in Prague? Yes – thanks to a classmate from Canada who was working at RSJ. He told me about the quant firms in Prague: good pay, interesting problems, a lot of freedom. It sounded appealing. I knew about RSJ, Second Foundation, a smaller firm called Equilibre, and Qminers. So I reached out to all of them — and they all got back to me. I planned to do the on-site interviews with my two top picks: RSJ and Qminers. I booked a two-day trip from Switzerland. First came RSJ — a five-hour interview, at the end of which they told me they wanted me. With that in the bag, I headed to the Qminers interview the next day completely at ease. I already had one offer, so there was no pressure. They gave me a second offer. So why did you end up choosing Qminers? It felt like the people at Qminers were more ambitious. I liked how the teams were structured. The onboarding process seemed better thought out – I felt like I wouldn’t be left to figure everything out on my own. I also appreciated their transparency about compensation. That definitely played a role. What finally tipped the scales was a message from Petr Zahradník, the founder and CEO. Somehow, he found out I was flying back to Switzerland the day after the interviews. He texted: “Want to grab a beer?” We met up, and a few days later, I accepted the Qminers offer. And I started packing for my move back to the Czech Republic.
Hold on! Now you have to tell me what Petr said that was so crucial. I learned a lot about Qminers and about Petr himself. For example, that he’s the son of Miloš Zahradník, the well-known professor from Matfyz. I used to attend his seminar about ten years ago, and it left a deep impression on me. But mostly, we just talked about life. I’m not sure I’d call it crucial – but it did play a role.