Od dvojky z fyziky k přednáškám na Harvardu. Team lead Qminers analytiků Mirek Rapčák vypráví o své cestě do světové vědy

Miroslav Rapčák, teoretický fyzik, který působil v Perimeter Institute, na Berkeley i v CERNu, právě oslavil dva roky v Qminers. I za tu krátkou dobu to svým zápalem dotáhnul na vedoucího jednoho z analytických týmů. Než se ponořil do světa finančních trhů, vystoupal téměř na každý myslitelný stupeň akademické kariéry. Jak se mladý vědec dostane až k tomu, že přednáší na Harvardu? Jaký trapas zažil před Edwardem Wittenem, superstar teoretické fyziky? A co by doporučil studentům, kteří mají stejně velké vědecké ambice jako kdysi on sám?

Ptá se Anna Urbanová

Začněme od začátku. Kdy jsi přišel na to, že fyzika bude tvoje cesta?

Popravdě? Chvíli to trvalo. Ještě v šesté třídě jsem měl z fyziky dvojku a nijak zvlášť mě nebavila. Ale pak k nám v sedmé přišla na záskok skvělá učitelka, která se nám opravdu věnovala. Mě si vytipovala a přesvědčila mě, abych zkusil soutěž. Ze školního kola fyzikální olympiády jsem postoupil do okresního, a nakonec jsem ho i vyhrál. Překvapilo to všechny, včetně mě.

Na střední škole jsem se začal účastnit SOČ. Líbilo se mi, že je to jiný koncept soutěže, a měl jsem štěstí, že jsme se s kamarádem dostali k zajímavému projektu. Náš fyzikář nás tehdy propojil s týmem z Ostravské univerzity a my jsme jim v rámci SOČ pomáhali s částí výzkumu, který se týkal atomárních simulací. Vyhráli jsme celostátní kolo a postoupili do globální soutěže European Union Contest for Young Scientists, která se tehdy konala v Lisabonu. A tu jsme vyhráli taky.

Jaká je na takové soutěžní úrovni konkurence?

Na soutěži byly týmy z celého světa a z různých oborů. Každý měl svůj vlastní stánek, celkem nás tam bylo asi 100. Naším tématem byly počítačové simulace atomárních a molekulárních klastrů. Z literatury jsme převzali různé potenciály modelující meziatomární interakce a napsali jsme (tehdy ještě ve Fortranu :-)) program založený na Monte Carlo simulaci, který nám umožňoval studium takovýchto shluků. Sledovali jsme pak jejich chování v závislosti na počtu částic a externích parametrech, jako je teplota a tlak. 

Hlavní cenou pro vítěze bylo pozvání na předávání Nobelovy ceny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to už bylo opravdu velké. Skvělé bylo i to, že jsme se díky tomu dostali na všechny doprovodné akce. Měli jsme přístup na přednášky, oficiální bankety, mluvili jsme s několika nositeli Nobelovy ceny. Byly to jedny z nejkrásnějších týdnů, jaké jsem kdy zažil.

To jsi za sebou ještě neměl ani maturitu, že? Předpokládám, že už jsi ale věděl, že fyzice se chceš věnovat dál…

Když jsem odmaturoval, už jsem věděl, že jsem se dostal na Matfyz. Říkal jsem si, že to tam okouknu a najdu si nějakého vedoucího, abych mohl od prvního dne zase na něčem konkrétním dělat. Přišlo mi, že "jenom se učit" je vlastně škoda. 

V té době jsem už měl v merku teorii strun. Věděl jsem, že se dva nebo tři roky předtím do Prahy z Princetonu vrátil Martin Schnabl, hvězdný teoretický fyzik, který měl zkušenosti i z MIT i CERNu a právě teorii strun se věnoval. Tak jsem mu napsal e-mail, že jdu po maturitě do Prahy, a že bych se s ním rád potkal a případně s ním i pracoval.

To asi chtělo pořádný kus sebevědomí…

To snad ani ne, já jsem prostě odjakživa takový proaktivní. Upřímně si myslím, že je to nejlepší přístup, který si člověk může pro život osvojit. Když už nic jiného, tak i když to nevyjde, jsi pak schopen většinou zanalyzovat, proč, a to samotné tě posune. To nejhorší je se nezeptat, nic neudělat, nesnažit se jít za tím svým snem, neudělat další krok.

A co tobě, klukovi s čerstvou maturitou, hvězdný fyzik odpověděl?

Napsal mi dlouhý email, že vlastně ano, ale že si myslí, že je to extrémně komplikované. A ať se teď soustředím na základy. Doporučil mi seznam přednášek, což mě třeba tehdy přivedlo k tomu, abych se vedle fyziky víc věnoval i matematice. Na konci napsal, že pokud bych se při studiu i tak nudil, ať přijdu. Tak jsem se za ním po půl roce zastavil a na začátku druháku u něj začal pracovat na projektu. Byl jsem teprve jeho druhý student.

Martin se věnoval řešení pohybových rovnic ve strunové teorii pole. Každé řešení odpovídá nějakému vakuu v teorii strun. Můj středoškolský projekt byl zase z oblasti statistické fyziky. Martin mi tedy vymyslel projekt na pěknou aplikaci strunové teorie pole ve statistické fyzice, kde jsem numerickým řešením pohybových rovnic hledal konformně-invariantní okrajové podmínky v Isingově modelu, asi nejznámějším systému statistické fyziky. S touhle prací jsem pak vyhrál cenu za nejlepší bakalářku na Matfyzu.  

To jsme ale pořád ještě v Čechách. Přitom jen o pár let později už jsi přednášel na Harvardu. Kdy a v čem došlo k tomu skoku?

Martin na mě od začátku tlačil, ať vyjedu studovat do zahraničí, ale mně se moc nechtělo. Bylo to drahé, těžké se tam dostat a bakalář na Matfyzu je kvalitou srovnatelný s těmi top školami. Navíc jako rodilý Orlovák z černého Ostravska jsem byl z Prahy úplně unešený a vůbec jsem si nepřipouštěl, že může být něco lepšího...

Po bakaláři jsem ale objevil intenzivní magisterský program v Kanadě, Perimeter Scholar International: 10 měsíců tvrdé práce, každé tři týdny nové předměty, denně přednášky, cvičení, úkoly. Berou 30 lidí z dvou set přihlášených a všem hradí letenky, ubytování i jídlo. Program běží dodnes a rád ho doporučuji - je to sice náročná, ale efektivní cesta, jak se z českých poměrů dostat do špičkové vědy v USA. Svojí diplomkou jsem nakonec přesvědčil svého vedoucího Davide Gaiotto, který je označován za nejlepšího teoretického fyzika své generace, ať si mě tam nechá na doktorát.

Přijde mi, že celá tvoje kariéra je jen přehlídka úspěchů. Neříkej mi, že se ti taky někdy něco nepovedlo…

Každý občas selže. Já si budu napořád pamatovat, jak jsem se na jedné konferenci potkal s Edwardem Wittenem, nositelem Fieldsovy medaile a opravdovou vědeckou superstar. Tehdy jsem zrovna pracoval na tématu, které bylo blízké tomu, čemu se věnoval on, a tak jsem za ním šel. Byl jsem v prvním ročníku doktorátu. Jenže jsem byl tak nervózní, že jsem nebyl schopný pořádně odpovídat. Po chvíli řekl: “Miroslav, I've already tried to explain it three times but it seems that you still don't get it,” a bez dalšího odešel. A přitom –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ já jsem mu rozuměl! Jen jsem nedokázal reagovat. Na tom projektu jsem tehdy pracoval jen asi tři měsíce a ještě jsem to neměl dostatečně promyšlené. Pak se ke mně ale ještě vrátil a řekl: “OK, I'm going to try one more time, and slowly.”

A to už ses chytil?

Vůbec. Pořád jsem se nezmohl na pořádnou reakci, a on pak odešel, aniž by cokoliv řekl, a nechal mě tam úplně zničeného. Říkal jsem si v duchu, že musím pracovat ještě s dvojnásobným nasazením, a ještě dva tři měsíce jsem se cítil fakt hrozně. Ale ta historka má dobrý konec! Na konci doktorátu jsem přednášel na Princetonu a on tam přišel, sedl si tam, poslouchal a po přednášce za mnou přišel a říkal mi: "Miroslav, very nice talk." To bylo obrovské zadostiučinění.

Často zmiňuješ neodmyslitelnou úlohu svých mentorů a vedoucích. Stalo se ti někdy, že jsi takovou klíčovou postavou pro někoho byl ty?

Když jsem ještě byl v Kanadě, vedl jsem jednu magisterskou práci. Pracovala na ní jedna hodně šikovná studentka z Polska. Když potom tu diplomku odevzdávala, přišel za mnou Davide, který byl její formální vedoucí, a ptal se, jestli to fakt sama napsala, že je to hodně dobré. Povedla se jí i obhajoba a rovnou dostala nabídku zůstat tam na doktorát. A teďka dostala první rok jako post-doc na Harvardu. Z toho mám velkou radost.

Jaký byl tvůj největší vědecký úspěch?

Během studia v Kanadě se mi povedl jeden hodně pěkný objev v teorii strun a publikoval jsem ho v článku, který má dnes skoro 200 citací. Objevili jsme, že dvouparametrická třída jistých W-algeber, které hrají významnou roli ve fyzice i matematice, je ve skutečnosti podtřídou čtyřparametrické třídy, kterou jsme nazvali Y-algebry. Dvouparametrická třída W-algebra splňuje poměrně známou Feigin-Frenkel dualitu, a my jsme zjistili, že čtyřparametrická třída vykazuje jakousi trialitu, která tuto dualitu přirozeně zobecňuje. Skoro 30 let to studovala spousta matematiků, fyziků, a nikdo si nevšiml, že existuje jisté přímé zobecnění. A právě tento článek mi pomohl dostat se do vyšších kruhů, a začal jsem dávat přednášky na California Institute of Technology a Harvardu a Oxfordu a Berkeley. Tam jsem zaujal svoji budoucí vedoucí, která mi potom poslala nabídku jít tam na post-doc. Na Berkeley se nám podařilo napsat další pěkný článek, zase z trochu jiného soudku. Moje vedoucí, inspirována určitými konstrukcemi ve strunové teorii, přišla s nápadem na nové invarianty v teorii uzlů — poměrně aktivní oblasti topologie. Otázkou bylo, jestli se vůbec dá něco netriviálního spočítat, protože předchozí Wittenovy pokusy tímto směrem úspěšné nebyly. Sedl jsem si k počítači, vymyslel algoritmus, jak na to, a ověřil, že celá řada netriviálních příkladů je skutečně spočitatelná. A článek byl na světě.

Dostal ses hodně daleko, ale zároveň jsi někdy v té době začal uvažovat, že bys akademii opustil. Proč?

Cítil jsem, že ztrácím motivaci. Uvědomil jsem si, že řada věcí, na kterých pracuju, už mě tolik nezajímá, jsou příliš obskurní. Zároveň jsem si spočítal, že abych mohl v akademii zůstat, musel bych se začít hlásit o permanentní profesorské pozice, a to se pojí s velkými oběťmi. Pokud chceš být na dobrých místech, tak se musíš hlásit všude po celém světě a doufáš, že dostaneš třeba jednu nebo dvě nabídky, a ztrácíš kontrolu nad tím, kde budeš pracovat a žít. Měl jsem v té době už malou dcerku a najednou jsem měl jiné priority. Nastoupil jsem pak do CERNu, ale už tehdy jsem věděl, že se chci posouvat dál. Zaujaly mě finance a asi půl roku jsem se systematicky připravoval, abych byl ready na první interview. A věděl jsem, že budu hledat v Čechách.

Měl jsi tehdy představu, kdo se automatizovanému tradingu u nás věnuje?

Měl jsem solidní představu díky spolužákovi z Kanady, který pracuje v RSJ. Věděl jsem od něj, že ve quant firmách je dobrá práce za super peníze, že tam pracuje na čem chce a dělá zajímavé věci. Lákalo mě to. Věděl jsem, že kromě RSJ tu působí ještě Second Foundation, že je tady nějaké Equilibre - v té době mnohem menší než teď - a Qminers. Tak jsem to obeslal, a ozvali se všichni. 

Naplánoval jsem si, že on-site interview chci dělat u svých favoritů, RSJ a Qminers. Udělal jsem si tedy dvoudenní výlet ze Švýcarska, nejdřív do RSJ, kde mi po pětihodinovém interview řekli, že mě chtějí. Zbývali Qminers, kam už jsem šel úplně vyrelaxovaný. Tam jsem dostal druhou nabídku.

Proč to u tebe nakonec vyhráli Qminers?

Přišlo mi, že v Qminers jsou lidi ambicióznější. Líbila se mi struktura týmů. I samotný nástup se zdál promyšlenější –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měl jsem pocit, že tu dostanu opravdu dobrý onboarding a nebudu se v tom ze začátku topit sám. Ocenil jsem taky větší transparentnost ohledně odměňování, to taky určitě hrálo roli. 

Rozhodnutí nastoupit do Qminers nakonec postrčil sám Petr Zahradník, majitel a CEO, který se nějak dozvěděl, že se mám po těch dvou intenzivních dnech interviews hned vracet do Švýcarska. A napsal mi: "Dáme ještě pivo?" Sešli jsme se a po pár dnech jsem nabídku z Qminers přijal. A začal balit kufry pro návrat do Čech.

Moment! Teď musíš prozradit, co ti Petr tak zásadního řekl. 

Dozvěděl jsem se hodně o Qminers i o Petrovi samotném. Třeba to, že je synem Miloše Zahradníka, známého profesora z Matfyzu, ke kterému jsem také chodil deset let zpátky na seminář a zanechalo to ve mně silnou stopu. Ale hlavně jsme si povídali jen tak o životě. Nevím, jestli bych to nazval “zásadní” - ale rozhodlo to.