Trading má vydělávat inteligencí, ne bouráním hor. Rozhovor s analytikem Danielem Krýchou

Od studia finanční matematiky na Matfyzu, přes amsterdamský Bijlmer, odkud denně dojížděl desítky kilometrů na kole do školy, a nervy i rozmlácené klávesnice na nejostřejších tradingových sálech světa, až po práci, která ho dnes baví a dává mu smysl. Daniel Krýcha mluví o tom, co ho přivedlo k matematice, jaký životní „threshold“ ho zachránil před vyhořením a proč věří, že trading má vydělávat inteligencí, ne bouráním hor.

Ptá se Anna Urbanová

Dane, znám tě jako člověka, který je v Qminers vždycky urputně ponořený do všeho, co právě děláme. Co tě tak moc žene dopředu? Důvod číslo jedna – a platil v každé práci, jakou jsem kdy měl – je ten, že chci pracovat s dobrými, motivovanými lidmi. Takovými, kteří mají fakt vysokou ambici, chtějí věci posouvat a já je nemusím nikam tlačit. Dokonce naopak – když sám nesprintuju, nestačím jim. Když pracuješ v prostředí, kde jsi třeba i nejlepší, ale musíš ostatní táhnout, není to dlouhodobě naplňující. 

To zní, jako bys patřil spíš do nějakého nadupaného tech startupu. Proč jsi neskončil tam? Byla to možnost, kterou jsem zvažoval, ale nakonec jsem optimalizoval poměr rizika a odměny. Nechtěl jsem si po pěti letech říct: „Nevyšlo to, nic jsem nevydělal.“ Dovolím si být osobní – moje rodina vždycky žila dost střídmě, vyrůstal jsem s mamkou, která byla samoživitelka, a celé dětství jsem sledoval, jak musí hlídat každou korunu. To mě hodně formovalo. Moje ambice zajistit sobě i rodině dobrý život byla obrovská. A k tomu se přidala hodnota, kterou jsem měl v sobě taky zakořeněnou od dětství: když vypadne příjem, hroutí se všechno. Takže job security pro mě byla vždycky strašně důležitá.

Mělo tohle vliv i při výběru vysoké školy? Určitě ano. Na bakaláře jsem šel na obecnou matematiku na Matfyzu, ale na magistra už na finanční a pojistnou. Vlastně jsem k finančnictví směřoval od začátku. Jenže když jsem dělal přijímačky na bankovnictví na VŠE, přišlo mi to až absurdně lehké – matematiku jsem měl na plný počet a bylo to na úrovni maturity na gymplu. Říkal jsem si: „Když půjdu sem, dostane se sem i spousta objektivně horších studentů než já, a tomu prostředí se budu muset přizpůsobit.“ O Matfyzu jsem věděl, že to bude výzva, a to mě lákalo. 

A Matfyz byl skutečně challenge? Solidní challenge, větší, než jsem si připouštěl. Došlo mi, že abych měl splněnou laťku, kterou pro sebe chci – že něčemu rozumím a něco zvládám –, musím extrémně makat. A tak jsem makal: po večerech, po víkendech jsme se s kamarádem scházeli a řešili úlohy, diskutovali nad nimi. Pak přišla první velká zkouška v půlsemestru z lineární algebry, kde bylo potřeba 50 bodů ze 100, abych mohl pokračovat v předmětu. Strašně jsem se na to drtil – a měl jsem 100 ze 100. Řekl jsem si: „Aha, ono to jde. Když člověk fakt maká, tak to jde.“ Byli tam lidé, kterým spousta věcí docházela rovnou – opravdoví géniové. Já jsem nebyl geniální, ale měl jsem disciplínu a uměl jsem dřít. Nakonec z toho byly tři červené diplomy. 

Matfyz má pověst přísného síta. Potvrdilo se to? Na seznamováku nám děkan řekl: „Podívejte se na kolegu vlevo a vpravo. Za šest měsíců tu jeden z vás nebude.“ A měl pravdu. Stalo se třeba, že profesor na kryptoanalýzu nám místo očekávaných testů rozdal prázdné papíry a šifru. „Tohle je kus zprávy, kterou za války zachytili Poláci od nacistů. Podle toho, co už jsme si řekli o Enigmě, zjistěte, jak stroj nastavit, abyste tu šifru rozluštili. Máte osm hodin.“ 47 z 50 lidí to nedalo. Já byl mezi třemi, co uspěli.

Takže jsi mířil za prací do finančnictví. Proč jsi nakonec neskončil na nějakém pohodlném místě v bance? Mamka si přála, abych byl auditor nebo účetní v některé z velkých konzultaček. Já jsem zase chtěl aspoň na čas studovat v zahraničí – a zároveň jsem nechtěl zbytečně protahovat školu. Rozhodl jsem se proto zvládnout Matfyz za čtyři roky místo pěti: v druháku jsem si nabral přednášky ze čtvrtého ročníku, ve třeťáku spoustu dalších.

Do toho přišla nabídka z Kooperativy: vybranému studentovi zaplatí diplomku, podmínkou bylo napsat ji přímo u nich a rychle, protože potřebovali výsledky. Řekl jsem si: „Ideální, nechci se s diplomkou drbat dva roky.“ Přihlásil jsem se, vyhrál výběrové řízení, diplomku napsal – a obratem dostal nabídku na poloviční úvazek pojistného matematika. Přijal jsem ji, i když jsem současně doháněl zhuštěné dva roky přednášek. Půl roku jsem pracoval a studoval zároveň. A pak jsem odjel do Amsterdamu – už ale s jistotou, že pojistnou matematiku dělat nechci.

Jak to, že jsi na to přišel tak rychle? Zjistil jsem, že mě to strašně užírá. Nebyla to práce, kterou bych chtěl dělat. A bylo to docela smutné zjištění – věnuješ tomu několik let života, a pak, když se do toho opravdu dostaneš, zjistíš, že je to vlastně nuda. Ano, měl jsem slušný příjem, ale zároveň jsem viděl, že můj šéf je tam už deset let a pořád dělá stejné úkoly, jako jsem dostával já.

Do Amsterdamu jsi šel na Erasmus? Řekl jsem si, že když už pojedu, chci tam získat titul. Přihlásil jsem se na magisterské studium na Vrije Universiteit, spojený program s University of Amsterdam. Poprosil jsem o odpuštění některých předmětů, protože se kryly s Matfyzem, a vlastně jsem dělal jen jejich páťák. 

Jak se ti tehdy v Nizozemsku žilo? Bylo to náročné. I když jsem si spořil během studia a měl příjem z Kooperativy, zjistil jsem, že jsem radikálně podcenil, kolik stojí život v Amsterdamu. Školné jsem si zaplatil z grantu a stipendia, ale na život mi nezbylo skoro nic. Nemohl jsem si dovolit kolej, tak jsme si pronajali barák v Bijlmeru – jednom amsterdamském ghettu. Chodil jsem v šest ráno na brigádu do supermarketu doplňovat zboží, abych si přivydělal. Permanentka na MHD stála 80 eur měsíčně, což jsem si nemohl dovolit, takže jsem jezdil na kole. Zhubnul jsem deset kilo, každý den jsem najezdil minimálně 20 kilometrů. A když jsem šel s ostatními na drink, koupil jsem si čaj za euro a pil ho celý večer.

A studium? Bylo jiné než na Matfyzu? Bylo lehčí. Nebylo to zadarmo, ale nic, co by matfyzák nezvládl. Spoustu věcí dělají jinak. Na Matfyzu je skoro jedno, co děláš během semestru, a pak přijde brutální zkouškové. V Amsterdamu musíš makat celý rok, každý večer úlohy, průběžné body – a zkouškové je spíš formální. Já na to nebyl zvyklý. Na konci studia jsem přišel za koordinátorkou a ptal se: „Kde se mám registrovat na závěrečnou zkoušku?“ A ona: „Jakou zkoušku? Už máš přece všechny kredity.“

Ke konci studia už jsi musel vyhlížet práci. Jak jsi na to šel? Řekl jsem si: „Dobře, udělám to nejprestižnější a nejvýdělečnější, o čem vím – konzultačky, BCG nebo McKinsey.“ Věděl jsem, že pracovní doba je šílená, ale během pár let člověk nabere úžasné zkušenosti. Objížděl jsem jobfairy, posílal CV. Na jedné kariérní akci, kam jsem v předstihu poslal životopis, mi přišel mail z Optiveru: zaujal jsem je, nabídli mi numerický test a rozhovor o tradingu. Já tehdy ani pořádně nevěděl, že je trading zajímavý pro matematiky – myslel jsem, že je to svět pro agresivnější lidi z finančního prostředí. Ale ze zvědavosti jsem šel. Položili mi test na stůl, zmáčkli stopky, já ho vyplnil a prošel. Nevěděl jsem, že projde třeba jeden člověk ze sta.

Trading má pověst riskantního a někdy až neetického byznysu. Řešil jsi to někdy? Upřímně – moc jsem o tom nepřemýšlel. Až později, když jsem nastoupil, jsem začal zvažovat, jaký to má dopad na společnost. Došel jsem k tomu, že stejně jako v jiných prostředích záleží na konkrétní firmě. Vždycky trochu platí, že „the game is rigged“ – vydělávají se peníze na rychlosti, na optimalizaci hardwaru... Někde někdo probourá horu, aby natáhl kabel, který přenese informaci o mikrosekundu dřív z jedné burzy na druhou.

To se mi nikdy nelíbilo. Vždycky jsem říkal, že trading má vydělávat inteligencí, ne bouráním hor. Ale nakonec je to o vědomých rozhodnutích: jestli budeš vydělávat „čisté“ peníze, podporovat likviditu, snižovat náklady investorům a tvořit trh – nebo se staneš predátorem, který jen vytěží skulinu.

Spousta lidí si dělá představu o tradingu z filmu Vlk z Wall Street. Nezřízený lifestyle, alkohol, drogy, sex. Fakt to existuje? Dnes je to úplně jinde než v osmdesátých nebo devadesátých letech, ale něco z toho stále platí. V Optiveru byla životnost tradera průměrně čtyři roky. Nabíráš mladé lidi, nasypeš na ně obrovské peníze – a co se asi stane? Je to “male-dominated” industry, prostředí je extrémně stresové, plné adrenalinu. A pak vidíš excesy: šéf křičí na podřízeného tak, až ho rozbrečí. Někdo prodělá sto tisíc dolarů a začne mlátit pěstmi do monitoru, dokud se nerozsype. Měli jsme speciální koš jen na klávesnice a myši, které lidi během dne zničí. I já jsem roztřískal několik myší a jednu klávesnici. To prostředí tě prostě změní.

Byl moment, kdy sis řekl: musím toho nechat? Měl jsem pevně daný threshold skoro od začátku. Nejdřív jsem si myslel, že tam vydržím rok. Pak jsem ale zjistil, že mám unikátní příležitost, že jsem se dostal někam, kam se málokdo dostane a dají se tam vydělat velice zajímavé peníze. Můj threshold byl: “Jakmile si vydělám na opravdu pěkný byt v Praze, končím”. A když už jsem věděl, že roční bonus mě přes ten práh dostane, dal jsem výpověď. Trvalo to asi šest let.

Budoucnost jsi viděl zpátky v Česku? Už dva roky před odchodem z Optiveru jsem se začal bavit s Petrem Zahradníkem z Qminers. Propojil nás kamarád z Matfyzu. Občas jsme se sešli v Praze na snídani; byl to proces, při kterém si Petr ověřoval moje zkušenosti a pohled na věc, a já jsem se snažil pochopit, co Qminers přesně dělají, v čem jsou jiní a kde bych mohl přinést něco svého. Velmi rychle jsme zjistili, že si máme co nabídnout – a pak už to bylo jen o správném načasování.

Co tě v Qminers v prvních měsících nejvíc překvapilo? Musím přiznat, že mi po Optiveru trochu „narostl hřebínek“. Čekal jsem partu Čechů, co tady pár let něco bastlí, a místo toho jsem narazil na extrémně sofistikovaný kód a procesy na světové úrovni. Brzy jsem zjistil, že jsou plně konkurenceschopní a že moje know-how samo o sobě firmu na dvojnásobek neposune. Lidi se skvělou znalostí trhu už tu byli. Já měl sice taky čím přispět, ale bylo jasné, že to bude spíš dlouhodobá, trpělivá práce, než nějaká rychlá revoluce.

Druhým překvapením byla kultura. V korporátu má člověk velmi úzce vymezenou roli, zatímco tady musí umět trochu všechno. Ačkoliv jsem měl dobrý skillset, ukázalo se, že je vlastně dost úzký. Musel jsem se doučit programování, oživit si matematiku, kterou jsem předtím v praxi nepotřeboval. Byla to klasická zkušenost někoho, kdo přijde z velké firmy orientované na byznys do prostředí, kde se víc staví na matematice a technologii. 

Tvoje pozice má název Chief Project Officer. Co to obnáší? Moje role je hodně specifická. Potřebuješ v ní rozumět analytice, ale zároveň se orientovat v kódu a vývoji – a tyhle dva světy se moc nepřekrývají. Musíš umět vidět big picture, odzoomovat a vědět, kam má firma směřovat, které investice dávají smysl a které ne. V praxi to znamená hlavně koordinaci mezi analytiky a vývojáři. Analytici přijdou s prioritami, vývojáři řeknou, že se to nedá stihnout – a já musím rozhodnout. Je to v podstatě kontinuální zajišťování synergie mezi dvěma klíčovými částmi firmy.

Máš na triku jeden konkrétní projekt – vizualizační GUI –, kde tvoje know-how výrazně posunulo analytickou práci. O co v něm šlo? Od začátku jsem měl jasnou představu o finálním produktu. Věděl jsem, že chci nástroj, který mi umožní rychle a efektivně analyzovat data. Nakonec jsme vytvořili uživatelské rozhraní s plnou funkcionalitou, které funguje trochu jako zpomalený záběr ve Formuli 1. Když se srazí dvě auta a ty vidíš jen kouř, nemáš šanci zjistit, co se stalo. Až zpomalený záběr ti ukáže, že se třeba prosmýkla pneumatika. Stejně tak náš tool umožňuje přehrát si trh mikrosekundu po mikrosekundě, spojit market data, vlastní data a logy traderů a přesně vidět, proč algoritmus rozhodl, jak rozhodl. Analýza, která by dřív trvala půl hodiny, je dnes hotová za půl minuty.

Na začátku jsi říkal, že potřebuješ mít pořádně strmou learning curve, aby tě práce bavila. Platí to i po pěti letech v Qminers? Jednoznačně. Už jen to, že jsem začal jako analytik a dnes spolurozhoduju o prioritách firmy. Abych ta rozhodnutí dělal správně, musím denně zpracovat obrovské množství informací. Druhá věc je šíře záběru. Každý rok dostanu jeden velký úkol úplně mimo svou knowledge base. Jednou jsem dočasně vedl programátorský tým, jindy jsem řešil účetnictví a bonusy. Dnes se zabývám AI agenty a tím, jak je co nejlépe zapojit do našeho workflow. Každý rok se objeví nové téma, které mě posune. A tak to mám rád.