Petr Zahradník pro Via Clarita: Odmítám dělat filantropii, u které nevidím alespoň malou pozitivní změnu
12. 12. 2025
Pro neziskovou organizaci Via Clarita pořídil Jan Delong dlouhý rozhovor s CEO Qminers Petrem Zahradníkem. Díky byznysovým výsledkům je Petr významným dárcem s přesahem do umění, vzdělávání a s ambicí dosahovat díky filantropii systémových změn. Rozhovor patří nejen jemu, ale také rodinné Nadaci Vitreus, kterou založil se svou ženou Zuzanou, nebo tomu, jak se v Česku vychovávají noví filantropové.
Rozhovor s Petrem Zahradníkem nezačal firmou Qminers, kterou v roce 2012 založil společně s Milošem Krejníkem v Kutné Hoře, přestože se to vzhledem k úspěchu a dopadu nabízí. Na úvod jsme se pustili do mnohem osobnější oblasti. Petr totiž není jen úspěšným absolventem MatFyzu, podnikatelem a filantropem. S velkou mírou nadsázky se dá říct, že se dokázal i dobře narodit. Jen namátkou – jeho otec je profesorem matematiky, prarodiče byli Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský, světoznámí výtvarní skláři, strýc Petr Němec je výrazný a úspěšný byznysmen, který se pravidelně umisťuje v žebříčku nejbohatších Čechů podle časopisu Forbes. Proto první otázka logicky mířila na to, kdo z rodiny měl na něj největší vliv. Podle Petra to nebyl jeden člověk, ale právě ta pestrost a různorodost, kterou kolem sebe od dětství měl. Do okruhu lidí možná trochu překvapivě zařadil i učitele houslí. „Je to jeden z pedagogů, kteří mě formovali. Hrozně rád jsem se s ním vídal až do mé dospělosti, kdy jsem za ním jezdil do Krkonoš. V jeho případě to nebylo jen o učení, ale o předávání životní moudrosti,“ zmiňuje.
Kdy v sobě ale objevil touhu pomáhat, respektive jak on sám upřesňuje – být užitečným? „Bylo to v době, kdy mě táta zasvětil do, jak on říkal, ‘koncentráčnické literatury’. Dal mi asi patnáctku knížek od autorů jako Primo Levi, Viktor Frankl nebo Richard Glazar. Čtení těch knížek mě donutilo ptát se, jak jsme to jako lidstvo mohli dopustit, proč tolik lidí odvracelo zrak. Zároveň mě to přivedlo k úvaze, že bych chtěl být tím, kdo se nebude koukat jinam a kdo se pokusí pomoct, kdyby se něco takového dělo, ale i v jiných, ne tak extrémních situacích,“ popsal Zahradník.
K životní touze být užitečný ho nepřivedly jen knihy, ale také dary, které dostal, i když se smíchem přiznává, že neví, proč zrovna on. Nebyly ovšem finanční nebo materiální. Byly to zážitky, kdy doprovázel svou babičku do Arménie, kam ji pozval významný sběratel umění. Anebo když trávil čas se strýcem v Anglii během mistrovství Evropy ve fotbale v roce 1996 a bydlel ve stejném hotelu jako český nároďák. „Člověk o tom zpětně přemýšlí, proč vůbec ten dar dostal a jak zafungoval. Právě tyhle zážitky, které jsem dostal ,darem’, mě o tom všem přiměly více přemýšlet. Společně se zmiňovanou touhou být užitečný to byla cesta k životnímu postoji, který se promítá v podstatě do všech oblastí, které dělám. S úspěchem v podnikání došlo jen k rozšíření té touhy a filantropie byla úplně přirozenou věcí, které se věnovat,“ popsal Petr Zahradník.
Vzpomenete si na první velký dar, který jste dal vy osobně?
Co znamená velký dar? Když se nad tím zamyslím, tak pro mě to byla socha uplácaná z hlíny, kterou jsem dal babičce sochařce. Stálo mě to spoustu úsilí a možná to byla mnohem větší věc než něco, co je jako velký dar vnímáno z mé strany dnes. Ten finanční byl pro děti opouštějící dětské domovy. Měl jsem pocit, že samotné domovy jsou zaopatřené docela dobře, ale ten přechod dětí do běžného dospělého života nefungoval úplně tak, jak jsem si myslel, že by mohl. To byl možná i první moment, kdy jsem začal o filantropii přemýšlet jinak a více systematicky.
Jak se tedy změnil váš přístup k darování za tu dobu od dětí z dětského domova do chvíle, kdy spolu mluvíme?
Díky větším finančním možnostem jsem začal přemýšlet, proč bych se měl soustředit na určité problémy zrovna já. Proč bychom se například měli soustředit na děti z dětských domovů, když v téhle oblasti nemám osobně žádné vědomosti navíc nebo relevantní zkušenosti a v podstatě pomáhám jen těmi penězi. Zároveň víme o oblastech, ve kterých peníze můžou přinést větší dopad, protože k nim máme blíž, máme v nich větší přehled a ty prostředky umíme darovat efektivněji. Ty oblasti jsme začali hledat systematicky. Musíme jim rozumět o něco více, než řekněme vzdělaný průměr, a náš návrh řešení problému je relevantní. Zároveň platí, že musí jít o oblasti a témata, která v nás budí nějakou emoci a táhne nás k nim srdce. A mluvím v množném čísle, protože jde jak o Qminers, tak o rodinnou nadaci, kterou vedeme společně s mou ženou Zuzkou.
Rodinnou nadací máte na mysli Vitreus. Co bylo tím impulzem k jejímu založení? Byla to nějaká zásadní událost nebo jste se ženou seděli u oběda a prostě to vyplynulo z nějakého společného povídání?
Tím spouštěčem byl spoluzakladatel Qminers Miloš Krejník. Došlo nám, že je logické některé filantropické aktivity dělat dohromady, ale existují cesty, po kterých bychom chtěli jít každý sám, protože tam vidíme jinou přidanou hodnotu nebo emoci. Zároveň jsme to potřebovali formálně ukotvit, protože jde díky úspěšnému podnikání o významný obnos finančních prostředků, které přes nadaci proudí. Pokud se chcete filantropii věnovat jako rodina, tak dává větší smysl to nějakým způsobem ukotvit. Takže jak Miloš, tak já jsme si řekli, že půjdeme za svými rodinami a zeptáme se, jestli to dává smysl i jim. A bylo to. Samozřejmě jsme si pak začali klást otázky, když už naše darování takto institucionalizujeme, tak o co nám jde, co je naším cílem. V podstatě to byla taková jiskřička, která v nás zažehla touhu jít o kus dál, být užitečný zase trochu jinak, a kdyby se to nestalo, tak bychom se společně asi nedostali například k myšlence založení muzea věnovaného mým prarodičům, uměleckým sklářům Jaroslavě Brychtová a Stanislavu Libenskému.
Jak to přemýšlení a rozhodování o podpoře a darování u vás vypadá? Panuje mezi vámi shoda nebo tomu předchází nějaká delší diskuze?
Má žena byla v trochu nevýhodné pozici, protože máme tři malé syny. Zatímco já jsem měl ten komfort, že jsem mohl odejít někam do klidu a přemýšlet o tom, jak být prospěšný světu, tak ona tolik toho prostoru neměla. A hlavně neměla ten potřebný klid. To se ale zlepšuje. O důležitých věcech se rozhodujeme konsenzuálně a pouštíme se do nich jen v případě, že to oba hodně chceme. Příkladem je to zmiňované muzeum, které je naším velkým snem a pojí nás s tím hluboké pouto. Navíc si myslíme, že i kvůli finanční náročnosti by se do toho nikdo jiný nepustil. Kdyby na tom mezi námi nebyla shoda, tak je to závazek, který bychom neměli šanci naplnit.
Jak o filantropii a rodinné nadaci uvažujete ve vztahu ke svým dětem?
Máme jasno v tom, že bychom je nechtěli k něčemu zavazovat a chtěli bychom, aby to bylo podobné, jako v našem případě. Oba jsme měli velké štěstí, že jsme díky rodině dostávali spoustu možností a otevírala se nám spousta dveří. A sami jsme si mohli vybrat. Pro nás je důležité, aby kluci vnímali filantropii jako důležitou hodnotu a jako způsob pozitivně ovlivňovat svět. Určitě by nám udělalo velkou radost, kdyby se ukázalo, že jejich představy se natolik shodují s našimi, že chtějí být pokračovateli našich hodnot a konkrétních iniciativ v podobě Nadace Vitreus. Ale nechceme, aby to vnímali jako nějakou zátěž. Na druhou stranu si myslím, že když to budeme dělat tak dobře a s takovým pozitivním dopadem, tak je k tomu hodně přiblížíme. Nakonec to ale bude jejich svobodná volba.
Mluvíte s nimi o filantropii a darování?
Jsou ještě moc malí, takže to zatím nedává velký smysl. Nedávno se mě jeden ze synů třeba ptal, proč jsme si nekoupili Porsche? To byla nakonec dobrá otázka, možnost odpovědět, proč to pro nás nedává smysl. Byla to také příležitost povídat si o nějakých základních hodnotách nebo jak můžeme být užiteční. Vlastně si nedokážu představit, že bychom s nimi cíleně v budoucnu mluvili o nějakém pokračování nebo nástupnictví. Necháme to na nich, až v nich uzraje ta správná příležitost se zeptat. A nám se ženou nezbude nic jiného než trpělivě vyčkávat a budeme se snažit na ně netlačit.
A co když se stane, že řeknou, mami, tati, ano, chceme dělat filantropii, ale úplně ji odkloní od účelu a oblastí, které podporuje Nadace Vitreus?
Z mého dnešního pohledu, kdyby se chtěli hodně odklonit od našich hodnot a priorit ve filantropii, tak by odpověď byla – tak si na to vydělejte. (smích) Ale možná taky ne. V tuhle chvíli se mi na to těžko odpovídá. Na tu společnou diskuzi, jak oni chtějí zlepšovat svět, se ale moc těším. A dovedu si představit, že když je budu poslouchat, že najdu zalíbení v tom, jak to vidí oni. Že si řeknu, že o tom uvažují v nějakém smyslu lépe, nově, nebo že se svět tak posunul, že já se svými prioritami už nejsem relevantní. Takže si nakonec dokážu představit, že to na základě nějakého společného konsenzu celé předělají.
S Via Clarita jsme loni pořádali setkání na téma rodinná filantropie, kde jste vystoupil. Zmínil jste, že klíčová je v případě Nadace Vitreus emoce, která rozhoduje o tom, co podpoříte. Zajímá mě, jestli to je více o negativních emocích, kdy vidíte problém, jeho společenský dopad, a vy prostě musíte podpořit jeho řešení. Anebo je to něco, čím se zabývá konkrétní organizace, dělá to dobře, a vy jí chcete pomoct, aby svou práci dělala ještě lépe?
Pozitivní převažuje. V podstatě v drtivé většině je to o pozitivním přemýšlení, jak něco dobrého udělat a jak pomoct, aby ta věc byla ještě lepší a kvalitnější. Zmínit musím jedno významné ale, a tím je Ukrajina. Ať už šlo o snahu pomoct uprchlíkům nebo přispět na zbraně, bylo to velmi rychlé rozhodnutí. Bez nějaké dlouhé a složité debaty jsme věděli, že nesmíme jen sedět s rukama v klíně a koukat. V podstatě i tam byla kladná emoce, kdy jsem mohl sledovat, jak nejen v rodině, ale i ve firmě jsme byli schopni extrémně rychle zareagovat. Neřešili jsme vůbec jestli, ale jak rychle a co nejlépe pomoct.
Jsou nadace Vitreus a Qminers dva oddělené filantropické světy, nebo se vzájemně ovlivňují a v něčem i spojují?
Ty světy se spojují v mé osobě a také v tom přístupu, že děláme věci, které nám jsou nějakým způsobem blízké. V Qminers je to tak, že jednotlivé projekty nebo směry mají své ambasadory – lidi, které to téma hodně zajímá a ví, že darované peníze jsou využívány podpořenými organizacemi efektivně a správně. V rodinné nadaci to funguje stejně. Jen s mou ženou je ta výslednice trochu jiná, než s kolegy ve firmě. Příkladem může být hudba, kdy nás to se ženou táhlo k podpoře umění a považujeme ho za důležitý a velmi funkční způsob, jak pomáhat lidem stát se lepšími. A ve firmě se mi zdálo, že to tolik nerezonuje. Naopak v Qminers jsou silná environmentální témata, kdy podporujeme například organizaci Česká krajina. Téma nás zajímá i se Zuzkou, ale není to natolik silná věc, abychom nad tím vedli v rámci rodiny nějakou významnější debatu.
U založení firemní Nadace Qminers byla potřeba proces darování formálně ukotvit, nebo jste uvažovali i o nějakém přesahu. Například směrem k zaměstnancům?
Vznik firemní nadace byl spíš formální krok. Objem vydaných prostředků na filantropii se zvětšoval a dávalo to smysl z procesního, technického a také z účetního hlediska. Je jednodušší vzít balík peněz a dát ho do nadace, která si s ním plynule a v klidu nakládá. A rozhodně je to lepší, než když firma ve stresu před Vánoci posílá peníze na různé strany.
Jak to tedy vnímají zaměstnanci firmy? A má to na ně vliv i z osobního hlediska, že se na základě té zkušenosti z firmy sami rozhodnou věnovat se více filantropii?
Začnu tou druhou otázkou. Ano, děje se to, máme v Qminers takové příklady a musím říct, že jsem za to na ně v určitém smyslu pyšný. Takže vlastně můžu říct, že u nás už máme docela dost filantropů, darování je pro ně téma a zabývají se tím. Myslím si, že tím, jak k filantropii v Qminers přistupujeme a že ji děláme kvalitně, efektivně a systematicky, tak jim to pomohlo vyrůst. Už jsem zmiňoval ambasadorství, kdy ten konkrétní člověk musí obhájit, že právě jeho nebo její projekt máme podpořit. Takže se pak více zapojuje nejen do rozhodování o podpoře, ale je v užším kontaktu i s podpořenými organizacemi, kdy se jim snaží pomoct v dosahování jejich cílů. U těch ostatních členů týmů, kteří nemají takovou funkci, vnímám, že postupem času dochází ke změně jejich priorit úměrně s množstvím vydělaných peněz.
Většinově platí, že když k nám někdo nastoupí v pětadvaceti, tak filantropie není ten hlavní důvod. Chtějí uspět v oboru. Ale ve chvíli, kdy začne vydělávat peníze, naplňovat své životní potřeby, tak filantropie začne být otázka a tenhle člověk se začne více zapojovat do našich dobročinných aktivit. Takže máme lidi, kteří jsou i ve správních radách některých organizací, které podporujeme. Máme lidi, kteří jsou velmi aktivní a jsou nositeli toho dopadu, kdy pomáhají organizacím i ve svém volném čase. Samozřejmě to není ten hlavní důvod, proč to u nás lidi baví, ale myslím si, že pro podstatnou část je to jedna z velmi důležitých vlastností Qminers.
Uvažujete nad oběma nadacemi i v dlouhodobém horizontu? Samozřejmě se nabízí navyšování procentuálního podílu ze zisku Qminers, který na filantropii dáváte. V případě nadace ale můžete brát v úvahu nadační kapitál, který by v určité výši a při vhodné investiční strategii mohl generovat dostatek prostředků pro financování vlastních filantropických aktivit.
V Qminers jsme o dopadu a o tom, jestli zvyšovat to číslo, mluvili mnohokrát. A co se opravdu povedlo, nebyla otázka zvyšování objemu nebo procenta vůči zisku, ale byla to otázka, jakou konkrétní filantropii máme dělat my a v čem bychom byli dobří. Což třeba vedlo k založení Matiky Česku. Na to jsme pyšní, že jsme dokázali poukázat na nějaký problém, začali jsme ho řešit, inkubovat to řešení a poslat dál do světa. A z pozice významných podporovatelů se snažíme spoluurčit směřování celé organizace. Zároveň je to hlavní linka naší dobročinnosti, do které jdou největší peníze a nejvíce nás to zaměstnává. Od toho se v podstatě bude odvíjet i ten celkový objem a procento filantropických prostředků Qminers, které když bude ta potřeba, tak ho navýšíme.
Pokud jde o rodinnou nadaci, tak s mou ženou už jsme o tom diskutovali, ale odpověď na to zatím nemáme. V mém případě je to tak, že dokážu svou podnikatelskou činností vydělat více peněz a rychleji, než je průměrně zhodnocení nadačního endowmentu ve světě. To se ale nepochybně změní a bude to ve chvíli, kdy mi dojdou síly, nebo dojde k nějakým exitům a řeknu si, že budu potřebovat zajistit nějakou trvalost na desítky let dopředu. V tu chvíli bude samozřejmě důležité si určit cíle a vyhodnotit, jak velký by takový endowment měl být, aby to bylo udržitelné a reálné těch cílů dosáhnout.
Zmínil jste Matiku Česku. Je to projekt, který vznikl přímo u vás v Nadaci Qminers, prošel fází tzv. inkubace a teď je z něj samostatný nadační fond. Kdy jste si řekli, že teď je ten správný moment, kdy se tato konkrétní část vašich filantropických aktivit musí osamostatnit?
Bylo to ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, s jak velkým problémem se potýkáme. Tušili jsme, že je to problém, věděli jsme, že učitelů matematiky a fyziky ubývá a trochu jsme tušili, proč. A řekli jsme si, pojďme se tomu věnovat, protože my všichni jsme mohli uspět díky tomuto konkrétnímu typu vzdělání. Zároveň jsme trochu i součástí problému, protože jsme atraktivní zaměstnavatel a do byznysu vytahujeme někoho, kdo by mohl jít učit. A když jsme se tím začali zabývat a nějak se kolem toho organizovat, tak jsme si uvědomili, že to je prostě obrovský problém, ještě větší než jsme si dokázali představit, a že učitelů chybí tisíce a v následujících letech jich bude chybět ještě více, protože v oboru je spousta lidí, kteří přesluhují. To číslo je opravdu enormní.
V Qminers jsme se shodli, že potřebujeme širší podporu, a proto dává smysl to osamostatnit. Chtěli jsme umožnit dalším lidem se přidat, aniž by to způsobovalo nějaký zmatek, koho vlastně podporují, jestli Qminers nebo přímo to řešení problému. A společně s Terezou Špalkovou, která vede Nadaci Qminers, jsme měli štěstí, že jsme našli Jakuba Nešetřila. Hrozně rychle se nám taky podařilo najít další externí peníze a podporu, což pro nás byla validace, že to má smysl. A mám obrovskou radost z toho, že se daří ten problém prezentovat a přesvědčovat lidi o tom, že ho potřebujeme řešit.
Kromě Jakuba Nešetřila, který stojí v čele Matiky Česku a je svým způsobem výjimečný, protože kombinuje byznysové, filantropické a neziskové zkušenosti, se k vám přidávají i další filantropové, podnikatelé a investoři (např. Tomáš Čupr, Juraj Masár nebo partneři z Kaya Ventures). Jak se vám je daří přesvědčovat?
Vysvětlit problém a jeho příčiny je docela snadné v podstatě u všech byznysmenů, kteří své podnikání založili na strukturovaném uvažování, schopnosti exaktně přemýšlet a vybudovat technologické firmy. Ti lidé ví, o co tím Česko přichází a jaký to může mít dopad. Díky tomu jsme získali hned několik významných nových velkých dárců, kteří se zatím nijak výrazně filantropii nevěnovali. Ti nám v podstatě říkali, jo, na tomhle jsme vlastně zbohatli, tak bychom tomu měli nějak pomoct. Zároveň nám to i nahrává ve spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi, protože se s nimi nepřetahujeme o jejich podporovatele. A teda mimochodem, co mi přijde zajímavé, že povídat si o problému a jeho řešení je jednodušší s founderem technologické firmy, spíš než s průměrným politikem nebo novinářem, kdy vidíme jiné životní zkušenosti nebo priority. Nechci to ale zakřiknout, protože ten úkol a cíl, který máme před sebou, je obrovský, spotřebuje hodně času, energie a prostředků, než dosáhneme systémové změny.
Mohla by Matika Česku vzniknout tzv. odspodu, třeba přímo od mladých učitelů, kteří by celou organizaci a iniciativu museli stavět od úplné nuly, bez kontaktů, bez výrazných partnerů a leadershipu? Vám, Qminers a Jakubovi se podařilo něco, co by za normálních okolností mohlo vznikat 3, 5, nebo i 10 let. Anebo by to nevzniklo vůbec.
Na to se těžko odpovídá. Když se na to podívám z perspektivy donora, tak výhodu máme v tom, že naši dárci ví, že s Jakubem umíme řešení problému škálovat, že dokážeme z mála udělat hodně. Takže nám věří, že ty peníze využijeme maximálně efektivně. Poměrně hodně donorů říká, že některé neziskovky podle nich mají skvělé cíle a sny, ale nevěří té exekuci. Zatímco v nás mají tu záruku, že vzhledem k našim zkušenostem a úspěchům to dotáhneme. Jakubova výhoda a velká pomoc jsou i kontakty v nezisku a ve státní správě.
Matika Česku má nemalý cíl – systémovou změnu. Jak to tedy bude vypadat, když uspějete? Co je ten cíl, kterého chcete dosáhnout?
Jedno z těch kritérií úspěchu je, že učitelů matematiky a fyziky bude chybět podobně, jako jiných učitelů. Samozřejmě ideální by bylo, kdyby nechyběli žádní učitelé, ale my chceme především zmenšit tu mezeru v předmětech, o kterých si myslíme, že jsou kritické pro prosperitu Česka a jsou zásadní pro to, abychom se z “montovny” stali státem s velkou přidanou hodnotou. To znamená, že zaprvé zamezíme odchodům učitelů a za druhé musíme zásadně zvýšit jejich počet. Toho nedosáhneme jen standardním vzděláváním lidí, ale musíme také najít a naškálovat dobré způsoby, jak lidi rekvalifikovat. Musíme se zaměřit na lidi s relevantní odborností ve věku nebo životních fázích, kdy pro ně finance nejsou to nejdůležitější na světě a cítí mezeru ve svém profesním naplnění. Tyhle lidi musíme naučit učit a relativně rychle je dostat do škol, přinést třeba i jiný způsob, jak znalosti předávat dětem.
Dopad a cíl Matiky Česku je jasný. Ale jak impact měříte a vyhodnocujete v Qminers a Nadaci Vitreus?
V dobročinnosti se snažíme spojovat kvalitu a pozitivní emoci. A kvalita je pro mě vždycky spojená s dobře definovaným cílem. V podstatě odmítám dělat něco, kde bych aspoň trošku neuměl poznat, co je ten úspěch. Bývá to problém neziskových aktivit, u kterých je to měřítko často vágní. To se ale snažíme změnit. V rodinné nadaci si u čehokoliv, co děláme, klademe otázku: Jak poznáme, jestli to k něčemu bylo?
Zajímá nás umění, a proto například významně podporujeme Českou filharmonii v několika jejích různých aktivitách. A to kritérium v tomhle případě pro nás je, že Česká filharmonie má na to být top orchestrem. Je to jedna z mála věcí v Česku, které jsou absolutně světové kvality. Takže nám jde o to, aby filharmonie měla vyprodané koncerty v Praze, chodila na ně spousta lidí, aby hrála v těch nejšpičkovějších sálech světa a tak dále. Je to dlouhodobá práce, ale je zřejmé, že když budou filharmonici pravidelně hrát v La Scale, Carnegie Hall a Hamburku a budou mít poslechovost v Praze, tak je to ta správná trajektorie. U muzea věnovanému mým prarodičům máme velmi konkrétní představy, kdy je to především návštěvnost a počet lidí, kterým budeme moct ukázat jejich tvorbu a odkaz.
Máte prostor sledovat, co se děje ve filantropii kolem vás? V jakém stavu je filantropie v Česku? Posunula se nějak za poslední roky?
Nepochybně je v rozpuku. V mých očích to souvisí s tím, že tady máme v nějakém smyslu novou generaci lidí, kteří si mohou dovolit na filantropii darovat značné prostředky. A zdá se mi, že jsou zároveň dostatečně formovaní prostředím a vzdělaní, aby jedním z jejich cílů bylo věnovat se nějakým způsobem filantropii. Jsou to vesměs poměrně mladí úspěšní lidé, kteří tohle považují za skutečnou součást nějakého svého naplnění a úspěchu. Co nám podle mě chybí je větší kvalita. A abychom prostředky dokázali nasměrovat tam, kde je potřeba. Filantropická rozhodnutí by měla být více pragmatická a méně emocionální. Kdybyste se mě zeptal, jaký by měl být ideální poměr, tak to sám zatím určené nemám.
Co je pro vás na filantropii nejtěžší?
Asi občas ta neschopnost přijít s opravdu kvalitním a jasným kritériem, jestli to, co dělám, dělám dobře. Jestli to má smysl a bude to mít v delším horizontu opravdový dopad. V podnikání člověk pozná, jestli je dobrý, nebo ne. Ta zpětná vazba je dost často jednoduchá. V nezisku to tak není a člověk občas složitě a zoufale hledá argumenty, čísla a staví nějaký příběh, proč to, co dělá a jakým způsobem, je správně. Anebo není a má to dělat jinak.