Petr Zahradník: AI byla naším denním chlebem dávno před LLM. I tak mě stále fascinuje a děsí.

Petr Zahradník byl na pozvání Ondřeje Holzmana a Luboše Kreče z magazínu CzechCrunch hostem podcastu Money Maker, který pravidelně publikuje speciály věnované AI. Za hodinu a půl probrali skoro všechno: od soukromého chatu, který mu radí s lékařskou diagnózou člena rodiny, přes rizika, která AI představuje pro demokracii, až po to, proč by Evropa měla mít svůj vlastní špičkový model. Vysvětlil i to, jak se za poslední rok radikálně změnil každodenní provoz v Qminers, a proč spousta jeho energie teď jde do neziskovky na podporu výuky matematiky.

Petr Zahradník svůj vztah k AI popisuje skoro paradoxně: je to jeho živobytí, a přesto ho každý den překvapuje. „Je to můj každodenní chleba, ale zároveň je to něco, co mě v nějakém smyslu šokuje,” říká hned na začátku. AI ostatně proměnila i jeho vlastní práci v Qminers -- po letech, kdy dělal hlavně manažerská rozhodnutí, se jako CEO vrátil k psaní přímo ve vývojářském prostředí, což by mu ještě před rokem nedávalo smysl:

„Najednou jsem zase zpátky u toho, že si otevírám IDE a něco dělám, protože empowerment jednotlivce je úplně jiný a jednotlivec dokáže zásadně víc. Když si tohle extrapoluješ na to, co se stane se světem, tak to prostě bere dech.”

Umělá civilizace o 50 milionech obyvatel

Když přijde na rizika, Zahradník rovnou odmávne nejčastěji zmiňovaný černý scénář – že se AI sama od sebe obrátí proti lidem. „Zatím máme tu moc vytáhnout zástrčku ze zásuvky a datacentra prostě vypnout.” Mnohem víc ho zajímá otázka, co se stane, když se pokročilá AI stane geopolitickou zbraní. Cituje tu přímo šéfa Anthropicu Daria Amodeie, který si pokročilé modely představuje jako geniální národ o padesáti milionech obyvatel, se kterým si nikdo neví rady:

„Amodei to tak nazývá: padesátimilionový stát, který je brutálně chytrý, v nějakém smyslu všehoschopný a učí se mnohem rychleji než ty. Co s ním uděláš? Kdyby si Američané všimli, že někde takový stát reálně existuje, tak by možná byla okamžitá invaze. Každopádně by s tím měli potřebu něco dělat.”

Ve chvíli, kdy si vlády uvědomí, že mají něco takového ve vlastní zemi, podle Zahradníka nepřijde společná dohoda, ale spíš závod „Vidíme ta rizika a uvědomujeme si, že by bylo správné přibrzdit, jenomže se nedá dohodnout, že přibrzdíme všichni.” Nikdo nechce být ten, kdo zastaví první.

Ještě víc než na geopolitiku ale míří na běžný život. Bojí se, že se z AI stane nástroj na rozvrácení společnosti. Riziko vidí v aplikacích, které předstírají virtuální kamarádství nebo vztah, a odtahují lidi od reálných žitých vztahů. Zároveň nikdo nekontroluje, čí zájmy takový „kamarád“ zrovna hájí.

„Vidím poměrně velké riziko v tom, že bychom mohli přijít o demokracii. Zatímco před dvěma lety jsem si myslel, že je to v nějakém smyslu vyloučené, dneska to za vyloučené nepovažuju. Někdo může relativně snadno začít posouvat názory s konkrétním cílem, a to například jednu konkrétní civilizaci, třeba tu západní, rozložit.”

A hned dodává obraz, který zní jako z dystopie, jenže se podle něj děje už teď: člověk zůstává zavřený doma se svým virtuálním partnerem a nic mu nechybí, protože jeho virtuální partner říká přesně to, co chce slyšet. Mizí potřeba jít mezi lidi, vést dialog, navazovat vztahy, učit se i jak spolu nesouhlasit… Přitom nejde jen o temné scénáře, dodává s trochou sebeironie: většina lidí dnes AI používá k úplně nevinným věcem, „otevřou si appku a napíšou do chatu, jak si uvařit koprovou omáčku”. Mají k AI naprostou důvěru. A přesně tahle důvěra dělá z AI snadný nástroj na nenápadné ovlivňování.

Zbývá ekonomika. Podle Petra hrozí, že AI rozbíje dlouhodobou rovnováhu mezi prací a kapitálem, protože peníze čím dál víc tečou do datacenter a čím dál méně k lidem, a základní příjem jako záchranná síť podle něj bude fungovat jen tak dobře, jak dobře se státům podaří AI giganty zdanit. Jeho příklad je otřesně jednoduchý: „Google v Česku nedaní skoro nic, přestože má brutální příjmy na českých lidech.”

Trochu ponziovské

Ekonomiku velkých AI firem shrnuje jedním slovem, respektive jedním přívlastkem: ponziovská (podle neblaze proslulého Ponzi scheme).

„Myslím si, že frontier AI research laby jsou zatím trochu „ponziovské“. Je to strašně drahé, a mně vlastně není zřejmé, jak se to má celé zaplatit. OpenAI ztratilo jenom za loňský rok přes dvacet miliard dolarů, Anthropic je na tom líp, ale ty ztráty jsou gigantické.”

Paradox je, že přesně tahle nákladnost podle něj firmám znemožňuje z toho závodu vystoupit: jsou zavázané investorům a hyperškálovacím partnerům natolik, že by zastavení znamenalo úplné vypnutí byznysu. „To je na tom nejzajímavější. Že to nemůže zastavit nikdo,” říká.

Má obavu ze skutečného zhroucení? Spíše ne. „Jsem velký zastánce trhů. Myslím si, že tyhle závody jsou prostě jediné možné řešení, a občas to vede k tomu, že si projdeme nějakým tím „temným údolím“. To tak prostě je.”

Jako protiváhu americkým a čínským uzavřeným modelům zmiňuje otevřené, takzvané open weights modely, hlavně z Číny (Qwen nebo Kimi), které si firma nebo jednotlivec může stáhnout a provozovat nezávisle na jednom centrálním poskytovateli, podobně jako dnes internetová infrastruktura běží na Linuxu, ne na jednom komerčním produktu.

Evropu v tomhle vidí jako toho, kdo zaspal. „Nedává smysl, aby byla Evropa závislá na cizích AI průlomech, stejně jako nedává smysl být závislý na cizí elektřině nebo cizích bateriích.“ A stejně jako je podle něj logické, že český stát chce vlastnit jadernou elektrárnu, i když je to dražší a méně efektivní než nechat energetiku čistě na trhu, dává smysl, aby Evropa měla svůj vlastní, byť nákladný, špičkový model. Spoléhat na to, že se Amerika bude vždycky chovat jako spolehlivý spojenec, mu ostatně po poslední roce nepřipadá jako dobrý plán: „Může přijít někdo mnohem horší než Trump. I v Evropě se můžou k moci dostat síly mnohem horší, než si dovedeme představit.”

Nejtěžší ring na světě

Qminers, které vytváří plně autonomní systém pro algoritmické obchodování, jede na světových burzách od roku 2014, a Petr Zahradník svůj vlastní byznys popisuje jako neustálý zápas na kolbišti, kde se pravidla každý rok zpřísňují.

„My jsme s Qminers v nejtěžším ringu, co na světě existuje, a vidíme, jak se ten ring zefektivňuje, jak je každý rok těžší a těžší tam uspět. Takže pořád děláš čím dál víc, čím dál rychleji, čím dál lépe, ale někdy to znamená, jako loni, že jsi trošku horší, protože se tvoje okolí zlepšilo ještě rychleji.”

Loňský rok byl podle něj tím prvním, kdy firma nerostla, dokonce si trochu pohoršila, kombinace slabšího prvního pololetí vůči konkurenci a posilující koruny, protože Qminers má náklady v korunách a výdělky v dolarech. Firma přesto zůstala výrazně zisková a letošní rok by měl být rekordní, i když bez dramatického skoku.

Co se podle něj za poslední rok změnilo nejvíc, je způsob práce. Kdysi trávil tým většinu času tím, jak na dobře položenou otázku najít odpověď, dneska tuhle část za lidi z velké části odvádí AI, a energie se přesouvá k formulování zadání:

„Dneska jsi takový „master“ agentů: vygeneruješ dobrou otázku, necháš agenta naplánovat práci, uděláš review, jestli to není mimo, a potom řekneš, jo, dělej svůj job, a jdeš k jiné otázce.”

Zní to jako čistá výhra, ale Zahradník rovnou přiznává vedlejší efekt, který ho samotného překvapil: je to nečekaně vyčerpávající, a hlavně to komplikuje výchovu nových lidí. Pokud se junior naučí jen kontrolovat, co vyprodukoval agent, a nikdy si nezkusí kód napsat sám, nemusí se nikdy naučit klást ty správné otázky, tedy tu jedinou dovednost, která podle Zahradníka v AI éře zůstává klíčová. Qminers proto juniorům zatím vědomě nechává víc manuální práce než seniorům, i za cenu, že je to pomalejší.

Na trhu, kde konkurenti s hlubšími kapsami mohou nalít desítky milionů dolarů do grafických karet a serverů, si navíc Qminers musí vybírat bitvy chytřeji než dřív. „Musíme si chytřeji vybrat, kde je naše niche,” shrnuje, a dodává, že v posledním roce firma některé směry rovnou opustila, aby mohla víc posílit tam, kde má reálnou šanci vyhrát.

Sázka na jistotu

Poslední velké téma rozhovoru je nezisková organizace Matika Česku, kterou Zahradník spoluzaložil a mluví o ní se stejnou vážností jako o svých byznysech. Vychází z jednoduché úvahy: v čím dál automatizovanějším světě bude mít cenu schopnost strukturovaně myslet, a matematika je pro tuhle schopnost tím nejzákladnějším tréninkem. Problém, který se snaží řešit, je přitom až nepříjemně konkrétní:

„Zásadně nám ubývají učitelé. Řítíme se do propasti, která je snadno modelovatelná. Myslím, že do pěti let polovina dětí nebude mít v hodině matematiky učitele, který matematiku nebo její učitelství studoval.”

Vzdělávání v AI éře to bude mít těžké v mnoha ohledech. Proto by dnešním teenagerům radil nesnažit se dopředu vybrat konkrétní povolání, protože nikdo netuší, co za tři roky bude ještě existovat, ale spíš stavět na dvou věcech, které podle něj zůstanou cenné bez ohledu na to, kam se AI vyvine: schopnost kriticky myslet a udržovat skutečné vztahy a péči o druhé.

„Pěstovat strukturované uvažování je sázka na jistotu.”

Co se týče role učitele, Zahradník věří, že se nestane zbytečnou, jenom se promění z někoho, kdo předává znalost, v motivátora. A tady přichází i rodinná anekdota, která funguje jako docela dobrá lakmusová zkouška dvou přístupů ke vzdělávání: jeho táta prý žertem říká, že v hodinách jednou budou stačit AI asistenti a někdo s bičem, tedy dohled a disciplína. Petr si ale myslí, že skutečně fungovat bude jenom ta druhá cesta, ta inspirativní: S povzdechem dodává, že si možná jako společnost ale nejdřív musíme projít tou horší, než se k tomu propracujeme.